Pioneers

Ručně soustružené a malované figurky Terezy Talichové sice navazují na slavnou tradici českých dřevěných hraček z období první republiky, především na tvorbu Minky Podhajské, ale neměli bychom si z toho vytvořit stálé asociativní spojení. Objekty Tititi jsou totiž mnohem víc než jen hračky nebo loutky. Ani figurky není úplně přesné vystižení, protože i toto slovo svádí k výkladu spojeného s hrou nebo miniaturizací. Nejtrefnější jsou charaktery. Jsou to samostatné entity, jejichž herní nebo dekorační funkce jsou jen jedny z mnoha možných, a vlastně těch nejzákladnějších a nejopominutelnějších. Na tomto základě totiž stojí nadstavba, která tvorbu Terezy vyjímá z kategorie produktového designu a usazuje v tom, čemu se říká užité umění (škoda, že tenhle výraz ve společnosti už zaniká). Není totiž design jako design. Tititi charaktery jsou jako sochy v malém měřítku, nikdy nevznikají v sériích, ale vždy existují jen v jediném originálním kuse. Jako umění. Unikáty s výraznou estetickou hodnotou. Kromě hodnoty umělecké si Tereza přidává ještě jednu další vrstvu, pro mě vlastně nejpodstatnější. Je to koncepce, koho z minulosti, současnosti, budoucnosti nebo z říše fantazie se snaží ve figurce zachytit, a hlavně proč. Což je otázka, která jí v hlavě víří nonstop, od chvíle, kdy v roce 2019 svoji značku Tititi založila. Proč si máme více všímat lidí na zastávce, když běžně sledujeme telefon? Proč se vracet k hrdinům našeho dětství, na které jsme zapomněli, ale mohou nám dodat sílu nebo úsměv na tvář? Anebo nejnověji — proč oslavovat a čerpat inspiraci u žen, které byly a jsou pionýrky, a přitom se o nich moc často nepíše a svět je ještě dostatečně nedocenil? 

Výtvarný rukopis má Tereza Talichová rozpoznatelný a nekomplikovaný, čemuž dopomáhá i jednoduchá stylizace dřevěných forem, na které maluje. Na první pohled se série Tititi svým zpracováním neliší, ale jako hrdá majitelka jednoho z prvních kusů musím uznat, že kvalitu javoru a buku a proces soustružení dotáhla během let k dokonalosti. Jistotou jsou pro ni matné syté barvy
a delikátní malované detaily, ale pouští se i do experimentů, které její díla posouvají. Charaktery už obohatila o vintage kožešinku a pokrývala plátkovým zlatem. Uvedla dvě série malých pimprlat nasazovacích na prsty, chystá se na závěsné ozdobné figurky (nejen na stromeček) a také na nelehký úkol zkombinovat dřevo se sklem.

I výstava Tititi Pioneers na High Craft Designbloku 25 má své poprvé. A to hned několik. Instalace, na níž spolupracovala architektka Daniela Baráčková ze studia NoArchitects, poprvé reaguje na architekturu prostoru, konkrétně dlažbu Letohrádku královny Anny.

Tereza Talichová poprvé figurky pojala nejenom technikou malby, ale i airbrushem. A poprvé se odvážila představit velký formát charakterů, které mají čtyřicet centimetrů. To už jsou Ženy se silnou prezencí! Dohromady je jich dvanáct, a až když je vytvořila, uvědomila si, že jsou to převážně Američanky. V minulém století to byly nejčastěji právě ony, kdo překonávaly společenské či fyzické bariéry, ať už šlo o první dopravní policistku Leolu N. King, plavkyni Gertrude Ederle, která přeplavala Lamanšský průliv, astronautku Annu Lee Fisher, jež se stala první matkou ve vesmíru, nebo běžkyni Kathrine Switzer, kterou se pořadatelé pokusili odstranit z trati Bostonského maratonu a která, aby se mohla účastnit, se musela přihlásit pod mužským jménem.

Tititi Pionýrek by ale mohl být zástup, a to ze všech kontinentů. Každá z těchto charakterek zastupuje miliony dalších, včetně vás, o nichž se nepíše, a které přesto svými činy mění běh věcí.

Danica Kovářová, šéfredaktorka Vogue CS

Gertrude Ederle (1905–2003)

Byla první ženou, která zdolala Lamanšský průliv a vytvořila přitom rekordní čas 14 hodin a 39 minut. Tento úspěch jí vynesl přezdívku Queen of the Waves (Královna vln). Během závodní kariéry překonala devět světových rekordů, startovala na olympijských hrách v roce 1924, kde získala bronzové medaile v individuálních závodech na 100 metrů a 400 metrů volným způsobem a byla členkou vítězné štafety na 4×100 m.

Annette Kellerman (1886–1975)

Australská profesionální plavkyně, estrádní hvězda, filmová herečka a spisovatelka, ve své době držela množství ženských světových rekordů v plavání, ale také inspirovala hnutí za volební právo žen. Překonala sociální bariéry viktoriánské éry a pro ženy vytvořila cestu, aby mohly soutěžit v australském a mezinárodním sportu. Annette spolu s dalšími Australankami Fanny Durack a Minou Wylie udělaly pro popularizaci plavání (zejména u žen) více než kdokoli jiný.

Sabiha Gökçen (1913–2001)

Turecká letkyně, ve svých 23 letech se stala patrně první ženskou bojovou pilotkou v historii. Byla jedním z osmi adoptovaných dětí zakladatele moderního Turecka Mustafy Kemala Atatürka. Je po ní pojmenováno Mezinárodní letiště Sabiha Gökçen v Istanbulu.

Margaret Bourke-White (1904–1971)

Americká fotografka a fotožurnalistka, spoluzakladatelka časopisu Life. První válečná zpravodajka ženského pohlaví (zároveň první žena, které bylo povoleno pracovat v bojových zónách) a první fotografka pro časopis Henryho Luce Life, v němž se její fotografie objevila na hlavní obálce.

Leola N. King (1884–neznámé)

První americká policistka řídící dopravu. Působila ve Washingtonu D.C. mezi lety 1918 a 1920, kdy se policie snažila vyrovnat s rostoucím provozem automobilů. Krátce po svém nástupu do služby byla zraněna při srážce s projíždějícím nákladním vozidlem, ale později pokračovala ve službě v ženské divizi, kde se věnovala vyšetřování kriminality v prostředí tančíren a případů zanedbávání dětí
a domácího násilí.

Anna Lee Fisher (1949)

Americká astronautka Anna se v roce 1984 zúčastnila letu raketoplánu Discovery. V té době měla doma čtrnáctiměsíční dceru. Stala se 155. člověkem ve vesmíru, první matkou, která se do něj vydala, a současně šestou ženou, jež se zúčastnila kosmického letu.

Amelie Earhart (1897–1937)

Americká letkyně, která v roce 1928 jako první žena přeletěla Atlantský oceán. V roce 1922 vytvořila neoficiální rekord: jako první žena letěla ve výšce přibližně 4 250 metrů.
V roce 1923 obdržela jako šestnáctá žena pilotní licenci od Mezinárodní letecké federace. Během letu v roce 1937 zmizela nad Tichým oceánem. Úředně byla prohlášena za mrtvou 5. ledna 1939.

Mary Anning, (1799–1847)

Britská sběratelka fosílií a paleontoložka, která prozkoumávala naleziště jurských zkamenělin na jihozápadním pobřeží Anglie. Je označována za jednoho z nejvýznamnějších objevitelů pravěkých tvorů v počátcích paleontologie. Britská Královská společnost Anningovou v roce 2010 zařadila na seznam deseti britských žen, které nejvíce ovlivnily historii vědy.

Katherine Johnson, (1918–2020)

Americká matematička, jejíž výpočty orbitální mechaniky byly stěžejní pro úspěch amerických letů do vesmíru s lidskou posádkou. Během své 35leté kariéry u NASA a National Advisory Committee for Aeronautics získala pověst odbornice na komplexní manuální výpočty a byla průkopnicí ve využití počítače k těmto výpočtům.

Bertha von Suttner, (1843–1914)

Česko-rakouská radikální pacifistka, publicistka a spisovatelka. V roce 1905 se stala první ženou, jíž byla udělena Nobelova cena za mír. Berta Suttnerová, rodačka z Prahy, byla označována za nejproslulejší ženu světa před první světovou válkou. Svou literární prací a činností pro zachování míru se řadí do čela obránců humanistických idejí v Evropě druhé poloviny devatenáctého století. Zemřela po krátké těžké nemoci ve svých 71 letech – 21. června 1914 ve Vídni.

Kathrine Switzer, (1947)

Americká spisovatelka, televizní komentátorka a maratonská běžkyně. Stala se první ženou v historii, která v roce 1967 se startovním číslem běžela Bostonský maraton. Stalo se tak ovšem pět let předtím, než ženy získaly oficiální povolení v tomto běhu závodit. Kathrine se přihlásila pod jménem „K. V. Switzer“ a běh dokončila zhruba v čase 4 hodiny a 20 minut.

Američanka Kathrine Switzer byla první ženou, která zaběhla maraton: bylo to v roce 1967 v Bostonu a musela použít mužský pseudonym. Dodnes propaguje běhání jako prostředek k získání sebevědomí.

Rozhovor Renaty Líbal s Kathrine Switzer – 17. 6. 2020

Vždy jste zastávala názor, že běhání dodává neuvěřitelnou vnitřní sílu, pocit sebevědomí… V čem se tento sport liší od tenisu nebo cyklistiky?

Myslím, že to souvisí s jednoduchostí běhání: stačí si obout boty a dát jednu nohu před druhou. A pokaždé o něco rychleji, o něco déle. Je to sport přístupný opravdu všem, kde nejde o to měřit se s ostatními, ale posouvat své vlastní limity. Jen vy sami a vaše tělo proti celému světu. Myslím, že by se dala najít paralela s horolezectvím: i tam je sportovec tváří v tvář hoře sám. Ale běh je přece jen méně nebezpečný. V obou případech se jedná o proces transformace člověka.

Co tím myslíte?

Lidé nikdy nevěří, že to dokážou. A když nakonec stejně běží, jsou ohromeni pocitem vlastní schopnosti. Tento jev pozoruji každý den u skupin žen, které sleduji přes obrazovky po celém světě: když se jim podaří uběhnout určitou vzdálenost – každá má svou vlastní – jsou euforické a obdivují své vlastní tělo.  Málokterá zkušenost vám dá takovou hrdost.

Říkáte, že transformační účinek je u žen ještě silnější…

Ano, protože po tisíciletí – a opravdu až do posledních padesáti let – měly ženy velmi málo příležitostí zazářit svými fyzickými výkony. Měly málo příležitostí být vnímány jako hrdinky – snad kromě několika umělkyň nebo spisovatelek. V tomto smyslu je běh naprosto osvobozující: dává ženám pocit naplnění a sebeúcty, který nikdy neměly. 

Ale co je opravdu úžasné, je to, že tento výkon je skutečně v dosahu každého, kdo se na něj připraví. 

Maraton je cíl, který se zdá být zároveň nemožný a zásadně dosažitelný…

Přesně tak. Není třeba být superman nebo superwoman: mluvíme zde o hrdinech každodenního života. To je téma knihy, kterou jsem v roce 2006 napsala společně se svým manželem Rogerem Robinsonem, 26,2: Marathon Stories–když ztratíte víru v lidstvo, jděte se podívat na maraton. Uvidíte tam lidi s nadváhou, s postižením, staré, slepé… A všichni dokážou to, co běžní smrtelníci považují za nemožné. Na trati panuje velmi inkluzivní a rovnostářská atmosféra: běžci se navzájem podporují, bez ohledu na věk, pohlaví, peníze… Je to mimořádná životní lekce.

Jaké jsou vaše nejsilnější vzpomínky ilustrující pocit sebevědomí, který běh dodává zejména ženám?

Je jich tolik… Ale ráda bych vám pověděla o Brazílii, kde jsme v roce 1979 uspořádali vůbec první běžecký závod určený výhradně pro ženy. Zástupcem atletické federace byl samozřejmě muž a já jsem se opravdu snažila dodržet všechna pravidla, aby mi nikdo nemohl nic vytknout. Tento pán se však choval neuvěřitelně povýšeně a dal nám najevo, že by se na naší akci nikdy neukázal, kdyby nemusel, a že navíc bude náš závod propadák, protože Brazilky prostě neběhají, jelikož jsou na to příliš ženské. Navíc zakázal své dospívající dceři účastnit se a jeho žena neměla ani právo přijít se podívat… Očekával hrstku účastnic, ale na startovní čáře se sešlo 6000 žen.

Jaký obraz vám z toho dne utkvěl v paměti?

Nohy těch žen! Nejbláznivější na tom bylo, že většina z nich neměla boty… A nemluvím o běžeckých botách: neměly žádné boty. Byly tak chudé, že běžely bosé. V cíli všechny dostaly tričko a hlavně medaili. Nedokážete si představit, jakou hrdost měly v očích. Pro mnoho z nich byla tato medaile prvním oficiálním uznáním jejich hodnoty. Najednou byly někým. Mnohé z nich mi v následujících letech napsaly, jak moc tento signál změnil jejich život. Některé nemohly chodit do školy, žily v bídě a najednou v sobě našly energii založit si šicí dílnu, pekárnu… Tato zkušenost mě hluboce poznamenala. Tyto bosé ženy mi otevřely oči. A podobné scény se s drobnými obměnami v následujících letech opakovaly v mnoha zemích.

A váš partner z atletické federace?

Nevěděl, co na to říct. Nad našimi hlavami kroužily vrtulníky, noviny byly plné článků, všude se slavilo… Tak jsem mu padla do náruče, poděkovala mu za pomoc a řekla mu, jak jsem šťastná, že jsme společně dokázali tento husarský kousek. Poté mi velmi pomohl u Olympijského výboru, aby byl ženský maraton zařazen jako olympijská disciplína. 

K tomu nakonec došlo až v roce 1984.

Není tomu tak dlouho…

Stále mě udivuje, jak moc se za posledních padesát let změnil život žen. Je mi 76 let
a zažila jsem neuvěřitelnou proměnu.V posledních letech se počet žen v populárních závodech neustále zvyšuje a na krátkých tratích je jich stejně jako mužů. Ale v maratonech tomu tak ještě není…Přestože jsou ženy obzvláště nadané pro dlouhé vzdálenosti, ale ony to zvládnou, uvidíte!

V populárních závodech však počet žen ve vyšších věkových kategoriích dramaticky klesá, mnohem rychleji než u mužů. Jak si vysvětlujete, že ženy pověsí své běžecké boty na hřebík dříve?

Nejde o to, že přestávají: ony běhat nikdy nezačaly! Pro ženu, které je dnes přes šedesát, není běhání samozřejmostí. V roce 1972 jsem byla první ženou, která běžela Morat-Fribourg. Bylo mi 26 let a vyrůstala jsem s běháním. Ale byla jsem opravdovou výjimkou a dlouho jsem jí zůstala. Většina žen z generací, které následovaly po mé, začala pozdě. A teď, když je tento sport v módě, většina z nich nevěří, že mohou začít v 60 letech, ani v 45 nebo 50. Dobrou zprávou však je, že se do toho přesto pouštějí! Zaručuji vám, že všechny ty čtyřicátnice, které dnes objevují běhání, budou za 20 let stále na startovní čáře.

Jste příkladem! Jste jediná žena, která běžela stejný maraton, maraton v Bostonu, s odstupem 50 let. V roce 1967 a 2017…

Byl to úžasný zážitek. V roce 1967 jsem byla první ženou, která běžela maraton s číslem. O rok dříve běžela Roberta Gibb, ale tajně. Já jsem byla viditelná, s tou kontroverzí kolem mé registrace pod iniciály. Byla zima, téměř žádní diváci… Na trati byli ke mně muži úžasní, povzbuzovali mě, mávali mi. Někteří diváci však byli méně nadšení: nadávali mi, funkcionáři se mě snažili zastavit, články v tisku byly opravdu zlomyslné… Představte si tedy atmosféru o 50 let později: téměř polovina (49 %) běžců jsou ženy. Jsem obklopena 13 500 běžkyněmi s čísly a ulice jsou plné diváků, kteří mávají transparenty s nápisy „Go, women, go! Do toho, ženy!“. Mnozí mávají číslem 261, číslem mého startovního čísla z té doby, které se stalo symbolem rovnosti žen v běhu. Ten pocit je nepopsatelný.

Pod značkou 261 jste zahájili skutečné hnutí…

Ano, je to nezisková organizace s názvem 261 Fearless, neboli „nebojácní“, která se rozvíjí organicky podle společného programu, ať už sportovního nebo vzdělávacího. Impuls přišel ze Spojených států a dnes jsme přítomni ve 13 zemích pod vedením naší úžasné prezidentky a generální ředitelky Edith Zuschmann v Klagenfurtu v Rakousku. A děláme přesně to samé, co se stalo v Brazílii: využíváme běh k tomu, aby ženy v nejisté situaci získaly sebevědomí. Některé se považují za tlusté, jiné mají manželské problémy nebo potíže v práci a my je motivujeme k tréninku ve skupině. Každá postupuje podle svých možností, není tu žádná soutěž, žádné soudy. Cílem je prostě se hýbat a být součástí komunity. Najednou už tyto ženy nejsou samy. Díky běhání nacházejí sílu požádat o zvýšení platu, opustit toxický vztah, začít studovat. Běhání vám k tomu může pomoci díky kouzlu tohoto sportu.

A pro vás je to životní poslání?

Ano. Můj cíl byl vždy stejný: dát všem ženám na světě příležitost udělat krok vpřed, a to jak doslova, tak obrazně. Je to ambiciózní cíl. A když vidím, jak běhání mění život… řekněme západní manažerky. Představte si, jaký vliv má na ženu v burce!

Daří se vám oslovit ženy v těchto zemích?

Je to nesmírně obtížné. Pracujeme se syrskými uprchlicemi, ale abychom se dostali do zemí jako Saúdská Arábie, potřebujeme kontakty v terénu. Samozřejmě není možné přijet zvenčí a říct: „Ahoj, to jsem já, změním vám život“ – impuls musí vycházet od žen tam. Běhají, ale jsou stále velmi osamělé. Mluvila jsem také s alžírskou běžkyní, která mi řekla, že kolemjdoucí po ní házeli kameny… Ještě je před námi hodně práce. V současné době rozvíjíme program v Indii a Demokratické republice Kongo, kde je situace strašná. Snažíme se dát tamním ženám naději.

Vy sama jste se tedy vrátila k intenzivnímu tréninku…

Opravdu tvrdě jsem netrénovala už několik let… Řekla bych, že jsem měla deset extrémně soutěživých let, také proto, abych ženám ukázala, že je to možné. V té době jsem běhala maraton v New Yorku za 2:51. Ale pak, když mi bylo třicet, už jsem se nemohla nutit do takového tempa, protože jsem pod značkou Avon zahájila celou sérii závodů pro ženy. Tehdy jsem se stala obyčejnou běžkyní, která nebrala své výkony příliš vážně. A tak jsem zůstala po celý život… Až do té autogramiády mé knihy Marathon Woman, když mi bylo 62 let. Najednou se ke mně přiblížila skupina žen, všechny kolem 70 let, a vyprávěly mi, že s běháním začaly před čtyřmi lety a trénovaly na tento velmi náročný trail, který měly běžet druhý den a že už jich několik po celém světě absolvovaly. Najednou jsem byla strašně žárlivá: sakra, a co já? Řekla jsem si, že síla těchto působivých žen možná spočívá v tom, že mají sice stárnoucí těla, ale nohy jako nové… Mohla bych to zvládnout i já, se svým stárnoucím tělem a opotřebovanými nohami?

Pro jednou jste to byla vy, kdo se nechal inspirovat ostatními…

Ano, přesně tak. Trénovala jsem, znovu a znovu. Dala jsem si 18 měsíců – jsem opatrná –, protože tento horský běh s jeho strmými cestami mi zabral o hodinu více než normální maraton. Musela jsem vydržet 5 a půl hodiny… Byla jsem tak šťastná, když jsem ten závod dokončila! Najednou se mi znovu otevřel celý svět! Tehdy jsem se rozhodla trénovat na maraton v Bostonu v roce 2017 – padesát let poté, co jsem ho běžela poprvé. Nikdo to nikdy neudělal. A znovu jsem si uvědomila, že je to možné. Že je to opět krásný způsob, jak inspirovat lidi a ukázat jim, že ženy mohou zůstat v kondici. A běžela jsem opravdu dobře. S energií a efektivitou jsem na sebe udělala velký dojem. Zaběhla jsem ho za 4 hodiny a 44 minut, jen o 20 minut déle než ve 23 letech. 

A protože jsem byla v plné formě, pokračovala jsem: maraton v New Yorku 43 let poté, co jsem ho vyhrála, a pak v Londýně v roce 2018 (můj nejlepší čas: 4 hodiny a 41 minut) – jaký fantastický pocit! Ale nejvíce na mě zapůsobilo uvědomění, že tělo se může zlepšovat v každém věku, pokud trénujete metodicky, inteligentně a s odhodláním. Věk není nepřekonatelnou překážkou.  Samozřejmě mám štěstí, že netrpím žádnou nemocí – za což jsem nesmírně vděčná. Lidské tělo však miluje a potřebuje pohyb. Jsme zrozeni k běhu.

A nikdy se nezraníte? Nikde vás nic nebolí?

Ale ano, samozřejmě! V jistém smyslu to k běhání patří. Mimochodem, po maratonu v Londýně jsem se při tréninku zranila: zakopla jsem a vykloubila jsem si kyčel. Podstoupila jsem dlouhou rehabilitaci a stav se zlepšil, ale jak to bývá, bolest způsobila nerovnováhu jinde a musela jsem pak řešit problém s lýtkem. Moje tajemství spočívá v tom, že přestanu běhat, jakmile mě něco bolí. Vždy je lepší přestat hned na tři dny než na tři týdny, pokud si nechcete naslouchat, nebo dokonce na tři měsíce a více, pokud necháte zranění bez léčby. Nikdy nedoufejte, že to samo přejde, a navštivte odborníka. 

Jaký je váš další cíl?

Maraton v Tokiu. Potom Chicago a zbytek „velké šestky“: Londýn, Berlín, New York, Boston. A co bych také opravdu ráda udělala, co je velmi důležité na mém seznamu přání, je ultramaraton Comrades v Jižní Africe mezi Durbanem a Pietermaritzburgem. Je to můj velmi starý sen…

A jaké jsou vaše pocity? V čem se liší od těch, které jste měla při běhání dříve?

Jsou stejné! Cítím se stejně jako vždy: mám pocit, že létám. Ale pak se podívám na své nohy a mám chuť se jich zeptat: „Proč sakra běžíte tak pomalu?“ Je jasné, že když se vidím na videu, všimnu si, že stojím trochu příliš rovně, jsem trochu příliš napnutá… Ale to nevadí! Důležité je něco jiného: běhám!

Během téměř úplného lockdownu na jaře 2020 se najednou všude objevili běžci. Jak vysvětlujete tento nárůst zájmu v době nejistoty?

Existuje samozřejmě velmi pragmatický důvod: byla to prakticky jediná povolená aktivita. A samozřejmě, protože rodiny šílely z toho, jak trávily tolik času společně, lidé doslova potřebovali občas uniknout z každodenního života. Navíc poprvé už nikdo nemohl použít výmluvu „nemám čas“ k ospravedlnění svého nedostatku pohybu. Osobně jsem strávila spoustu času videokonferencemi s různými skupinami běžkyň z celého světa, se kterými jsem v kontaktu, a připomínala jim, že není nic lepšího než čerstvý vzduch a pořádný pot, aby se člověk dostal do formy. 

A běhání dává pocit svobody, který nám pomohl trochu bojovat proti ztrátě kontroly, kterou nám pandemie přinesla, že?

 Rozhodně! Běhání člověku dodává sílu a klid. Jako spisovatelka jsem vždy překvapená, jak snadno se mi při běhání spontánně rodí text… a pokud běhám dost dlouho, napíšu ho celý v hlavě. Funguje to pokaždé!

Nevyvolává běhání také jakousi alergii na to, že je vnímáno jako sekta?

Na večírcích se vždy vyhýbám tématu běhání, protože je to pro ty, kteří se o něj nezajímají, nesmírně nudné téma. Mnoho lidí, kteří neběhají, to vnímá jako výčitku. A citlivost se radikálně liší od země k zemi: na Novém Zélandu jsou lidé velmi orientovaní na sport a pobyt na čerstvém vzduchu. Často jsou velmi fit, takže necítíte ono instinktivní odmítání běhání, jaké může panovat jinde, například v intelektuálněji orientované metropoli, jako je Paříž.

Renata Líbal s figurkou “261” v Letohrádku královny Anny.